Ve své tvorbě se kromě šperků vyrobených způsobem měkkého pájení (cínování), jehož proces jsem podrobně popsala v knize Vše o cínovaných špercích, věnuji také vytváření šperků postupem pokovování přírodnin ryzí mědí. Tento způsob se nazývá electroforming, česky galvanoplastika.
Technologický postup a využití galvanoplastiky
Electroforming (galvanoplastika) patří mezi uznávané umělecké techniky. První myšlenky galvanického pokovení můžeme zaznamenat již v 18. století u italského chemika Luigiho Galvaniho, po kterém byla později tato technologie pojmenována. Průkopníkem se stal německý vědec Moritz Hermann Jacobi roku 1838, který electroforming představil v Petrohradu. Jedná se o galvanické pokovování mědí – vytváření kovového povlaku na nevodivém předmětu s využitím elektrolýzy. Cílem procesu electroformingu je vytvořit kovový povlak elektrickým proudem v galvanické lázni (elektrolytu) pomocí elektrochemického nanášení kovu. Na rozdíl od cínování si electroforming žádá časově náročnější postup.
Princip technologie
Princip galvanického pokovování spočívá v elektrolýze vodných roztoků kovových solí.
Ta probíhá při působení stejnosměrného napětí mezi dvěma elektrodami, katodou a anodou.
Zjednodušeně řečeno na zápornou elektrodu, tedy katodu je připojen materiál, který je pokovovaný. Na kladnou elektrodu, tedy anodu je připojen materiál, ze kterého se uvolňuje kov a přes roztok se přesunuje na katodu.
Jinak řečeno galvanické pokovování nebo také galvanostegie je pokovovací proces, při kterém se kationty kovu v roztoku pohybují v elektrickém poli od anody ke katodě. Kationty kovu se usazují na pokovovaný předmět v tenké vrstvě. V procesu se používá stejnosměrný proud. Při tomto procesu lze dosáhnout kovových povlaků o tloušťce pouhých setin milimetru nebo i několika milimetrů.
Elektroformování se v současnosti využívá v mnoha oblastech, jako je strojírenství, elektrotechnika, hudební a automobilový průmysl, sklářství a další. Kromě průmyslového využití lze metodu electroformingu využít také ke zhotovování šperků.
Můj vztah ke galvanoplastice
Galvanoplastika je pro mě vlastně alchymistická věda. Svůj ateliér jsem přebudovala potřebným vybavením pro tuto techniku v „laboratoř“. Vždyť se jedná skoro o přeměnu látek a o proces zdokonalování přírody!
Pokovování přírodnin a dalších předmětů
Elektrolyticky se dá pokovit nebo povrchově upravit jakýkoliv materiál. Já jsem si pro svou tvorbu šperků vybrala organické suroviny: listy, větve, suché plody, kameny, peří, mušle, dřevo a další různé přírodniny. Pokovením mědí se stanou trvalými a nepomíjejícími. Tvorbou šperků metodou galvanoplastiky navždy zachytím krásu přírody v její jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Objevte mé autorské šperky z pokovených přírodnin v e-shopu
Návod na galvanoplastiku: co vše je k electroformingu potřeba?
Pro zvládnutí výroby šperků galvanickým měděním je nutné mít pokročilé zkušenosti a znalosti procesu a vymezený pracovní prostor.
Recept na výrobu správného a funkčního základního elektrolytu (galvanické lázně) je jednoduchý. Smíchá se destilovaná voda, modrá skalice a kyselina sírová v určeném poměru. Další ingredience elektrolytu se už stávají tajemstvím jednotlivého výrobce. Různými přísadami lze vytvořit lesklý nebo matný povrch a další vlastnosti finálního vzhledu.
K výrobě budete dále potřebovat měděné anody z desek, plechů, trubek nebo drátů. Katodu představuje samotný pokovovaný předmět. Vše musí být propojeno s laboratorním zdrojem, na kterém je usměrňováno patřičné množství proudu potřebného k nanášení mědi na pokovovaný předmět ponořený v galvanické lázni.
Aby se na nevodivý pokovovaný předmět usazovala požadovaná vrstva kovu, v tomto případě mědi, je zapotřebí jej na lázeň připravit nanesením elektrovodivé grafitové či měděné vrstvy. Já používám grafitový nátěr nebo nástřik.
Pokud pokovuji přírodninu v kombinaci s minerálem, musím minerál chránit proti znehodnocení působením kyseliny v elekrolytu speciálním snímacím ochranným nátěrem.
Samotný proces electroformování
Množství proudu se reguluje podle velikosti pokovovaných předmětů, jeho vyladění je velmi důležité pro správný výsledek. Nesprávným nastavením může dojít ke spálení pokovovaného objektu nebo k vytváření různých nerovností či shluků mědi.
Doba, po kterou se předmět poměďuje, je individuální a závisí na velikosti a požadované síle konečné vrstvy kovu. Každopádně trvá nejméně 12 až 24 hodin, ale není výjimkou, když pokovování trvá i několik dní. Během pokovování je nutné celý proces pravidelně sledovat a případné odchylky korigovat proudem nebo opravami grafitové vrstvy.
Po galvanické lázni přichází finální úprava
Když je předmět konečně pokovený, přichází na řadu leštění, broušení, vrtání, patinování, voskování, lakování – zkrátka povrchové úpravy a následná kompletace šperku.
Komu se to líbí, může jako povrchovou úpravu zvolit duhovou elektrochemickou patinu. K té je zapotřebí uvařit další „magický lektvar“ z následujících surovin: destilované vody, louhu, modré skalice a bílého cukru. Z takto namíchaného elektrolytu (dle přesného dávkování) se pak pracuje při dané teplotě opět s pomocí elektrického proudu.
Vyberte si hotové šperky
Zajímavosti z chemické historie
- Alchymisté uměli připravit kyselinu sírovou zahříváním ledku se sírou, což je doloženo už z 15. století.
- Původ zastaralého výrazu vitriol (kyselina, kyselina sírová, skalice), je odvozován od slova vitrum = sklo, křišťál, či vitreus = křehký, průhledný, sklovitý.
- Název vitriol je také tvořen z počátečních písmen alchymistického hesla VICTRIOLVM – Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem Veram Medicinam – tedy: „Navštiv nitro Země, očištěním najdeš skrytý kámen, pravý lék“. To poukazuje na význam skalice (vitrioly) a její suché destilace. Vitrioly patřily k látkám intenzivně studovaným již starými alchymisty (Geber, Rhazes, Basil Valentin, Paracelsus).
- Kyselina sírová – H2SO4 (oleum vitrioli, oleum sulfuris, zředěná – spiritus vitrioli, později i jen vitriol) byla známa již od 11. století, kdy byla připravena arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni tehdy velký zájem, byla připravována pouze v malých množstvích k medicinálním účelům. Teprve její využití při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem (saská modř) zvýšilo v 17. století zájem o její výrobu.